“Tahle zkušenost člověka posune”

Prvního června jsme do péče přijímali pana Jana Kafku. Zdravotní obtíže naznačovaly, že péče o něj bude jak pro samotnou pečující – dceru Pavlu, tak i pro nás náročná. Postupem času se z našeho zdravotního i sociálního týmu ozývalo, že pan Kafka je člověk s neuvěřitelně milou povahou a rád si povídá, že by nebylo marné zkusit se s ním spojit a domluvit rozhovor. Kdo lépe posoudí, co mu hospicová péče přináší, než sám klient? Celá rodina byla rozhovoru nakloněna, a tak jsem se vydala k rodině Řezníčkových do Radostína nad Oslavou. U vrat mě přivítala paní Řezníčková, která potvrdila můj dojem z telefonních hovorů – milá a živelná paní, která se jen tak něčeho nezalekne. “Dneska jste se trefila. Taťka má moc dobrý den. Cítí se výborně.” Zavedla mne k panu Kafkovi. Pokoj byl velmi hezky vybavený, uprostřed stála hospicová polohovatelná postel a v ní usmívající se dědeček. U postele na stolku nechybí fotka pana Kafky a jeho manželky.

Paní Řezníčková mě usadí, nabídne pití a nechává nás s panem Kafkou samotné. Po krátkém vzájemném seznámení se pan Kafka rozhovoří:

“Já jsem dřív o Hospici nic nevěděl, až teď mě to sem zaválo…Před tím jsem byl  v Jihlavě v nemocnici. Tam jsem ležel na oddělení Paliativní péče. Byly tam moc hodné sestřičky. Ty by mi snesly i to, co samy neměly. Ale rád bych ten čas, který mi zbývá, strávil doma v Hroznatíně. Jenomže starost o mě vyžaduje celodenní péči a má žena má také zdravotní problémy a syn, který s námi bydlí, by na péči nestačil. Dcera Pavla to k nám má 30 km daleko, aby za mnou denně jezdila, to by nedala. Pak jednoho dne přišla a řekla mi: “Rozmysli si to, je jediná varianta, že půjdeš za námi do Radostína. Tam pořád někdo bude, budeš součástí nás, tady tě máme všichni rádi.” 

I ty sestřičky z nemocnice mi říkaly: “Pane Kafko, pokud Vás ta dcera doma chce, tak bych o tom vůbec neuvažoval a hned šel.” Ale já si říkal: Vám se to řekne. Pavla tam má manžela, dva kluky a babičku. Bude pracovat z domu. Co když to nebude kvůli mně zvládat a vyhodí ji? Kluci budou chtít svoje soukromí, žít si po svém a teď se jim tam bude válet sedmdesátiletý děda. Ale nakonec jsem řekl, že jdu.

Pak mě dovezli k Pavle a jsem tady. Z nemocnice mě převezli sanitkou, tady už jsem měl nachystanou postel a celý pokoj. Dřív tu měli ložnici. Pavla má se mnou honičku. Nemůžu říct půl slova – že bych se cítil nějak odstrčený, nebo měl něco horšího na jídlo. Jsem spokojený. Tak například Pavla mi donese oběd jako prvnímu – to je takové pěkné. To si snad ani nezasloužím. Ona je moc hodná a pozorná. První týden toho měla chudák až nad hlavu. Než se to všechno zaneslo do těch papírů a jezdily sestřičky a doktorka a další. A teď mi ještě začaly jezdit návštěvy. Protože do nemocnice za mnou nikdo nemohl, tak začali jezdit sem. Pavla si musela udělat rozpis návštěv. Protože, co tady se třemi návštěvami najednou. 

Jen manželku mám teď v nemocnici v Třebíči. Má naštípnuté obratle. Ale lepší se jí to. Po neděli by měla jít domů. Kluci ji pak přivezou, aby se za mnou podívala.  

S manželkou jsme se neviděli skoro dva měsíce. My si sice dvakrát denně voláme, ale co to je…”

Pan Kafka s vnukem Vojtou

Samozřejmě se ptám, jak pan Kafka vnímá kolegy ze zdravotního a sociálního týmu, kteří k němu pravidelně jezdí. 

“U sestřiček se těžko hledá, co bych jim vytknul. Ty holky přijedou: “Jak se máte pane Kafka, jak jste se vyspal, co je nového? Co dělá prcina?” Takhle si povídáme. Už se taky přece známe skoro tři měsíce.” Usmívá se pan Kafka “Já mám ten zadek rozdělanej, tak proto to: Tak co prcina? Opravdu pěkně a mile se mnou jednají. 

Ráno jezdí i pečovatelky Jana a Hanka, střídají se. Jsou moc hodné a pečlivé. Když jsem měl nedávno narozeniny, tak mi přivezly kytičky a dortík se svíčkou. Občas se sjedou, že jsou tady se sestřičkami najednou. Jedna mě přidržuje, abych nespadl, druhá mě umývá, čistí, sestřička převazuje a stará se o mě po té stránce zdravotní. Nemám k tomu co vytknout. Já už znám všechny sestřičky. Jezdí jich sem asi pět nebo šest. A nemůžu říct, že by byla některá horší nebo lepší. Ty holky jsou na tu práci jako dělaný. Mají něco shůry daný a to předávají dál. To nedokáže každý. Tu jemnost a citlivost. Všechno to vysvětlování. Opravdu moc pěkný.

Sestřičky se snaží moc. Ony to pode mnou převlíkají a tahají se se mnou. Kolikrát je mi hanba. Člověk se za to stydí. Děda sedmdesátiletý a holky se tady o mě starají.

Jednou týdně jezdí paní doktorky. Ty jsou taky hodný. Vždycky ze mě páčí, co mi je: “Bolí vás ten zadek? Nestyďte se a řekněte, kde a jak vás to bolí.” Cítím z nich snahu mi pomoci. Když přijela paní doktorka poprvé, tak se jí dcera ptala, jestli můžu jíst všechno a ona povídá: “Vy máte tu výhodu, pane Kafko, že musíte jíst všechno. Když máte na cokoliv chuť, tak si to dejte. Máte chuť na bůček, dejte si bůček, máte chuť na pivo, klidně si ho dejte, ale nepicněte se mi.”

Do pokoje vchází dcera, něžně tatínka pohladí a přidává se do našeho hovoru.

“Mám tu na Pavlu takový zvoneček. Když mě třeba v noci začne bolet ruka, nebo pata, tak když už se to nedá vydržet, tak si na ni zazvoním. A ona mě to promasíruje, popovídáme si a za chvilku se jde zase spát.”

“Já mám takové podezření, že ty mě voláš jen, protože se Ti tu nechce být samotnému.” s úsměvem odpovídá paní Řezníčková. Jiskřičky v očích pana Kafky dávají tušit odpověď.

“Sem se nedá ani chodit neusměvavá. 

Takových ženských se tu o Tebe stará… To jsi nikdy neměl.”

“Ale maminka se o mě vždycky hezky starala.”

“To jo, ale byla jedna. Teď jich tady kolem sebe máš. Ty si to užíváš,” směje se paní Řezníčková a pokračuje ve vyprávění, jak péče o tatínka probíhá. 

“Mamka sem vždycky na víkend přijela. Spali tady spolu v pokoji, ale teď už jsme ji měsíc neviděli. Ale po víkendu by ji měli pouštět. Bylo to hezké, v pátek se na sebe těšili a v neděli už se malinko handrkovali a pak zase byli smutní, že už mamka bude odjíždět.”

“Já se kolikrát v noci vzbudím a povídám si s ní.” Doplňuje pan Kafka: “Jak se máš? Jak ses vychrupala? Mám ji tady na obrázku.” Na stolku u postele stojí jejich společná fotografie. “Něco ji vyprávím a tak se tady bavím.” 

“Já pracuji z domu. Když jsme řešili, jak to s taťkou uděláme, tak mi i sám můj šéf nabídl, že pokud to budu zvládat a plnit, co je potřeba, tak můžu plně pracovat z domu. Mám výhodu, že mám dobrého šéfa a kolegy. Jsme malý kolektiv a všichni mají obdobně staré rodiče. S každým jsem mluvila, jestli to nebude problém, a všichni mě v tomhle ohledu podpořili. S hlídáním taťky mi ještě pomáhá můj brácha Zdeněk, když jednou týdně odjíždím do práce. Je pak s taťkou celé odpoledne. Někdy je to hektičtější. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Manžel pracuje v zemědělství, takže je teď pořád pryč, máme dům, 2 kluky, tchýni. Těch 14 dní, než jsme se sladili časově… Než jsem se uklidnila. V noci jsem ho například chodila hodně kontrolovat, protože jsem měla strach. Ale nemůžu mu stát celý den u postele. O tom to není. 

Už jsme si našli svůj režim. Ráno přijedou holky pečovatelky. Takže umývání, převlíkání a pak sestřičky, ošetřování ran a převazy. Tak to mám já 2 hodinky pro sebe, kdy mohu v klidu pracovat na počítači pro firmu, kdy mě nikdo neruší. Pak je to už horší, ale dávám to. Uvařím si na dva dny. Udělat si režim v návštěvách. A přes to nejede vlak. My jsme velká rodina a každý by ho rád navštívil. Také jsem se naučila měnit stomii a píchat injekce do kanyly. Ze začátku jsem měla strach. Nešlo mi to. Sestřička mi ale  řekla: “Nesmíte se bát, tatínek to ucítí, může se trochu stáhnout a bude to ještě horší.” Teď už jsem si zvykla. Člověk si opravdu rychle učí. Nyní mi to přijde úplně přirozené.”

Pan Kafka s pravnučkou
Pan Jak Kafka s pravnučkou Emičkou

Zajímá mne, kde se vůbec o možnosti domácí hospicové péče dozvěděli:

“Sociální pracovnice na paliativce mi doporučila hospic. Přišel mi podle referencí na internetu dobrý. Zjistila jsem, že mají pobočku ve Velkém Meziříčí, tak jsem tam zavolala a domluvila si informativní schůzku. Tam na mě čekala velice milá a usměvavá paní Lea Chmelařová. Ta mi všechno pěkně vysvětlila, jak hospicová péče funguje, a má volba pro něj byla jasná. S nimi se postarat o taťku zvládnu. Taťka, jak má ty rány, tak to je na ošetřování dennodenně. Jsem vděčná, že jezdí každý den. Ani obden by to nestačilo. A já jako nezdravotník bych to sama nedala. Těch ran je tolik. Holky jsou tak šikovné a milé. Je to fajn, že to takto funguje. Já tady mám hotovou polní nemocnici a stojí to pouze 150 Kč denně. My těch věcí k ošetřování potřebujeme spoustu, když něco dochází, holky hned dovezou. Jsem za ně moc vděčná. 

Přijde mi škoda, že ten náš zdravotní systém nepodporuje tuhle službu víc. Pro lidi, kteří chtějí dožít  doma se svými blízkými. Při péči o něj, člověk v sobě nalezne takové věci, že je překvapený, čeho všeho dosáhne. A to si myslí, že už nemůže jít nikam dál. V odhodlání, pocitech, psychice. Tahle zkušenost člověka velice posune. Radujeme se z každého dne, co jsme spolu.”

Pan Kafka přerušuje naše povídání: “Pavla ráno přijde: “Tak co, jak ses, taťko, vychrupkal?” Víte, jak je to hezký… Nebo přijde Vojta (vnuk) a dá mi pusu. Člověk se cítí, že vás berou, že vás cítí, že tady opravdu s vámi chtějí být.”

“Je nám tady takhle dobře. Po třech nedělích jsem byla spokojená. Tři neděle jsme mu udělali hezký a cokoliv navíc je bonus. Snažíme si dělat každý den co nejhezčí. Zároveň si myslím, že je důležitý nejen co ten pacient, ale taky co ten pečující. Jak na tom je. Aby nevyhořel, nepodléhal depresi. Mám sestřenici, která mi jednou týdně volá a mluvíme spolu – hlavně co já, jak se mám,..? Ten telefonát je pro mě důležitý. Pak mám kamarádku Marušku, která mi pomáhá taky hlavně myslet na sebe. Vytáhne mně na nákupy, oběd, či kafe. Tady zase musím poděkovat mému synovi Vojtovi, který tatínka pohlídá a opatří, když jsem jednou za čas odpoledne pryč. Můžu se na něj spolehnout, baví ho to a věřím, že třeba jednou se i on postará takto o mě.” 

Pohoda a vřelé rodinné vztahy jsou u Řezníčků opravdu cítit. Loučím se s panem Kafkou, je mi ctí, že jsem ho poznala. Paní Řezníčková mne ještě doprovází a u vrat se na chviličku zastavujeme:  “Rodiče se o nás do našich 20 let starali. Řešili naše rýmičky, opilecké kocoviny a kdo ví co ještě. Teď máme šanci jim to oplatit a pár týdnů se v závěru života o tatínka postarat. Jsem ráda, že jsem do toho šla. Rodiče nám vždycky dávali najevo lásku – ať už mezi sebou (pusy, láskyplné doteky), tak i k nám. Přijde mi to přirozené a proto se i já snažím, aby u nás doma byl dům plný lásky. Jsem na sebe hrdá.”

Myslím, že se to paní Řezníčkové opravdu daří.

Zpět na novinky

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas. Ochrana soukromí.

2020 © Domácí hospic Vysočina, o.p.s.