Vše bylo tak, jak mělo

“Když taťkovi v roce 2022 o Vánocích řekli tu diagnózu, tak si přál zemřít hned. Trvalo to další rok a půl. Ale měl v mysli Boha a přijímal to. Přál si, aby zemřel ve spánku a bez bolesti. Já mu říkala: „Jo, hochu, to ses za to měl ale modlit od malička.“ Když jsme totiž byli malí, tak jsme se modlili ke svatý Barborce a svatému Josefovi za šťastnou hodinku smrti. Divili jsme se, proč se za to máme modlit? Ale můžu vám říct, že to je důležité. 

V prosinci (na čerty) byl taťka na operaci s hlavou. To už tam měl jednu metastázu. Jezdili jsme na ozařování do Brna. Mysleli jsme si, že to je jakž takž. Ale potom byl na magnetické rezonanci, která ukázala, že to má v hlavě znova a že už operace nelze. Kdybychom to věděli, možná jsme do Brna nejeli už o ten týden dřív. Tím pádem jsme jim oznámili, že už tam nebudeme jezdit. 

Z Brna nám dali kontakt na domácí hospic sem do Žďáru. Jenže já jsem chtěla Nové Město a Domácí hospic Vysočina, protože nám v roce 2023 zemřela švagrová. Ta měla paliativní péči právě odsud a byla nadmíru spokojená. My jsme byli překvapení a spokojení, když si nás všechny postupně pozvala, aby se s námi rozloučila. Vyzařoval z ní klid a mír.

To bylo poprvé, co jsme se s paliativní péčí setkali. Ta švagrová byla náš zářnej příklad. Protože i ona si vše objednala dopředu, dokud ještě mohla chodit a všechno. 

Je fakt, že my jsme to u toho táty neměli na tak dlouho. Byl to nakonec jenom týden. 

Ale během něj jsme stihli kdeco. Ve finále musím říct: fakt pěkný.

Všechny děti tady přijely, i Pepík z Olomouce. Taťkovi dal i pomazání, který potřeboval. I mši svatou mu tady udělal.

Naše děti říkají, mělo to bejt tak, jak to bylo. I ten předposlední den, když malej Jenda za dědouškem lezl pod peřinu... My víme, že nad náma Pán Bůh drží ochranou ruku. 

Potom jsme taky zavolali kamarádom. Oni sem přišli, tady bylo důležitý, že s taťkou mluvili. 

Pan Josef Novotný

Musím děti chválit. Že to všeci brali moc pěkně. Nenaříkali, nebrečeli, ale brali to s úsměvem a s láskou. Nakoupili, promluvili, když taťka potřeboval na záchod, tak pomohli. Nikdo nedal najevo, že taťka odejde. Mluvili na něj normálně, i když jim už Pepa neodpovídal, jenom kejval hlavou. No a hlavně ten Jenda, když mu vlezl pod peřinu, tak to byl dědeček nejspokojenější.

Musím říct, že všichni naši, i kamarádi mýho muže, kteří se s ním přišli rozloučit sem, žasli nad tím, jak to může být doma. Protože i jim zemřeli známí, ale v nemocnici, a nemohli se třeba s nimi rozloučit. Oni si neumí představit, že když mají toho člověka v nemocnici a vzali by si ho dom, že by všechno mohlo být ještě lepší. Takže je fakt, že je to potřeba do toho povědomí dostávat. Já každému, s kým mluvím, a kdo se mě ptá, tak chválím, chválím, chválím. Mnoho lidí řekne: „Jé, to kdybychom věděli, když naše maminka umírala, tak jsme ji chtěli mít taky doma.” Ona i ta návštěva v nemocnici je rušivá. Není to jako když přijdete dom a sednete si vedle toho člověka. Je to úplně o něčem jiným. Všeci si mohli dělat, na co byli zvyklí. V nemocnici by to nemohli, to by bylo „tam nesmíš, to nesmíš, mlč“. A tady se mohlo říct, co se chtělo říct a nemuselo se brát ohled na okolní pacienty.

Jedné sestře taťka řekl: ”Já bych chtěl umřít bez bolesti a ve spánku.” A ona říká: „To všechno se může stát.“ Takže i on už to přijal dopředu.

Byli jsme hodně vnitřně zklidnění, protože jsme věděli, že to bude. Že to nebylo v nemocnici, že jsme nikam nemuseli spěchat, zda tam bude návštěva. Tady to bylo všechno doma. Kdyby taťka chtěl víc těch, kteří by se s ním měli rozloučit, přišli by. 

Paní doktorka to řekla muži pěkně, když sem přišla. „My vás neuzdravíme, my vám jenom zpříjemníme ten odchod.“ A musím říct, že to opravdu zpříjemněné bylo.

Léky jsem měla tady při ruce. Všechno bylo popsané a jak to mám dávat. Neměla jsem z toho strach. Myslím si, že i lidi, kteří se bojí injekcí, tak by to dali. I naša dcera, jak vidí injekci, tak padá. Ale i pro ni by to nebyl problém. Že tam není ta jehla, tak to působí jináč. 

O té půlnoci jsem ho měla vzbudit a dát mu lék. Dala jsem si budíka, abych nezaspala. No, ale taťka už nebyl... V noci přijel z Olomouce i Pepík a až nad ránem odjel. 

U nás to bylo i to, že jsme tu smrt přijali jináč, než kdyby nám to zavolali z nemocnice.

Myslela jsem si, že všechno zvládnu. Když zemřela bábička, mamka Novotná, tak jsme ju se švagrovu umyly, oblíkly, všechno.

A musím vám říct, nebýt té sestřičky, já bych to nezvládla. Sestřička přijela, naše Jana jí pomohla, umyly ho, převlíkly. Jak jsem si byla v řeči jistá, že všechno zvládnu, nezvládla bych to.

Takže i za tu péči po tom jsem strašně vděčná. Možná to bylo to, že to je manžel… 

Pozůstalostní péči jsme nepotřebovali. Všechno si zpracováváme v rámci rodiny. Máme syna knězem, takže když něco bylo, tak to probírám s ním. Děti řeknou: „Mně dědeček chybí.“ Ale když vidí, jak to všichni kolem nich přijali, tak to přijaly taky. Když jsme dávali urnu do hrobu, byly tam všechny děti i vnoučata. I malej Jenda ví, kde děda leží. O Vánocích jim dědeček chybí moc. Ale jsou naučení, že za ním můžou přijít na hřbitov. Pomodlí se za něj. Strašně nám ve všem víra pomohla. Bez ní by se to nedalo. Když vám letí hlavou myšlenka, že máte škaredou nemoc, že můžete zemřít, tak tam máte i toho Boha, který ví, jak s vámi naložit.

Pomazání nemocných, když ten člověk dostane, tak se vnitřně zklidní a začne věci přijímat jinak. Nedám na Pána Boha dopustit. On nás miluje. I když je to smutná a bolestivá záležitost, tak on vás vede tak, jak je pro vás nejlepší. I sebe sama obdivuju, že jsem tenkrát do toho telefonu hned řekla, že už do Brna nepojedeme. Co si asi říkal ten táta… Mělo to tak být.

Přála bych každé rodině, kde vědí, že ten jejich blízký odejde, aby si tu domácí paliativní péči vzali.”

Úvodní foto: Vojtěch Zikmund