V klidu díky hospici

Ani ne týden před Vánocemi si přijíždím popovídat s panem Miroslavem Elerem a jeho ženou. Pan Eler je v domácí hospicové péči od 30. září. Jak se žije, když máte v zádech domácí hospic? Co ho trápí, co si užívá? Vše se dočtete v následujících řádcích:

“Já jsem se narodil v Ostravě, pak jsem bydlel v Táboře, Nejdku u Karlových Varů, Kadani, Hamrech a teď jsem ve Žďáře. Pracoval jsem 31 let jako deratizer. Do důchodu jsem šel až v 76 letech. Nebyla to totiž špatná práce. A kdybych neměl tohleto, tak pracuju ještě teď.” Začíná pan Eler vyprávět o své cestě až k onemocnění, které ho přimělo oslovit Domácí hospic Vysočina.

“Nejdřív jsem byl v nemocnici. Pan doktor Mareček mi dělal CT a přišel za mnou, že tam je nádor. Operace by prý trvala asi tři hodiny. To by už ale bylo na mé srdce moc náročné. Tak jsme se domluvili, že to necháme být. Necháme to doběhnout, povídám. V nemocnici nám pak dali kontakt na dva domácí hospice, které působí v okrese Žďár nad Sázavou.” 

“Domácí hospic Vysočina jsme znali už z dřívějška.” Pokračuje ve vyprávění manželka pana Elera. “My jsme spolu s manželem dvanáct let. Můj první manžel, když zemřel, tak mi také pomáhali z Hospice. Chodila sem Iva Kondýsková. S tou se známe dobře.”

“Mně taky zemřela žena. Domů mi přivezli postel i s matrací proti proleženinám. Jeden den postel přivezli a hned druhý den ji rozdělali a odvezli, protože manželka zemřela. Ještě mi ji sestry pomohly přesadit na kolečkové křeslo. Jeli jsme a najednou jí spadla hlava. Bylo to rychlý. Ale předtím jsme dva roky jezdili na Žlutý kopec.  

Se současnou manželkou jsme se seznámili na svatbě. Máme totiž společné příbuzné. Už to bude 10 let, co jsme se vzali.”

“Rozhodli jsme se také podle toho, že snacha i syn dříve dělali pro hospic. Právě s Ivou Kondýskovou. A známe vrchní sestru Aničku Zelenou.” 

“Tohle je mnohem lepší než ležet v nemocnici. Já jsem tam byl naštěstí jen tak dva tři dny. Maximálně týden. Jak teď mám ten hospic, tak aspoň nemusím nikam chodit. Chodíval jsem k panu doktoru Petrlíkovi na cévy, na ortopedii, na internu k doktoru Máčelovi, na urologii k MUDr. Tůmovi a ke svému doktorovi panu Kovářovi. Ještě vlastně k paní doktorce Kazdové. Každý lék, který mi kde předepsali, jsem musel volat MUDr. Máčelovi. Kvůli ředění krve. Jestli ho vůbec smím. To teď odpadlo. Takže největší ulehčení je, že člověk nemusí jezdit k různým doktorům.” Manželka dodává: “Je to takhle fajn, protože já sice jezdím autem. Ale tím, že je Míra nechodící, tak se s ním do auta stejně nedostanu.” 

“To by pro mě musela přijet sanitka. Ani po lékárnách už nejezdíme – všechny léky nám dovezou.”

“Já jsem vždycky musela pro recept k panu doktoru Kovářovi, pak léky vyzvednout do Nového Města do té velké lékárny. Něco se nechávalo dělat, takže jsme pak museli znovu do lékárny si to vyzvednout.

A ty pomůcky: Z Hospice nám hned dovezli kolečkové křeslo. Druhý den už tu byl pán s postelí. Poskládal ji. Žádný problém. Jsem ráda, že ji tady máme. Přes den si jde Míra kolikrát lehnout. Na noc ale ještě chodí do své.”

“Já nerad spím sám.” Vysvětluje s úsměvem pan Eler.

 “Když Míra přijel z nemocnice, tak špatně mluvil, nebylo mu skoro rozumět, pořád pospával… Teď je lepší.”

“Pořád se mi ale špatně mluví. Nemůžu moc artikulovat.” 

“Podle rozpisu, který máte tedy z Hospice perfektně zpracovaný, mu vždy chystám léky na týden. Pak se někdy ještě léky upravují. Ale bolesti nemá. A mohu kdykoliv zavolat. Je to fajn. Člověka to uklidní, že se má kam obrátit. 

Co mi chybí, to řeknu sestřičkám, aby dovezly. Ty jezdí, jak je potřeba. Ze začátku jezdily často – několikrát do týdne. Než si to vše sedlo a nastavily se léky. Míra měl hrozných léků. Tak mu něco pan doktor vysadil.” 

“Už tu za mnou byli dva doktoři a jedna paní doktorka.” Hlásí pan Eler.

“Zatím vše zvládáme sami. Pečovatele nevyužíváme. Já ho tady vozím na vozíku. Občas ho napadne, že sem tam zkusí ty berle. Chtěl bych vyjít ven.” 

“Teď už jsem 14 dní nechodil a ty svaly hrozně zeslábnou. Mám takové šlapadlo, abych ty nohy posiloval. Mám berle, tak si občas trochu zvládnu popojít. Do hospody ale nedojdu…

Vánoční dárek od dětí – portrét

V neděli jsem jezdil do hospody na tříkolce, ale nevíme, kde je nabíječka. Jak jsme se stěhovali, máme vše po krabicích. Co potřebujeme, nemůžeme kolikrát najít.

Tak kluci z Táferny teď chodí za mnou. Byl si tady za mnou popovídat i pan farář. Je potřeba si všechno vyřídit než natáhnu bačkory. Nevím, na jak dlouho to bude. Pak vás budu chodit strašit. Z nebe. Ženatej chlap se totiž vždycky dostane do nebe. Protože očistec má na zemi.” S nadhledem vysvětluje pan Eler. 

“Když to takto jde být doma, tak jsme rádi. Na blízku bude i dcera, která zatím bydlí ve Stržanově, ale pak tu bude s námi. Všem jsme dali vědět a hodně teď za námi všichni jezdí. Dcera Míry z Kadaně se tu otočila, ale už se sem asi nedostane, protože si zlomila oba kotníky.

Teď se těšíme na Vánoce. Přijde dcera s dětmi a babička. Postupně přijdou další. Dveře se tu netrhnou.

Člověk je díky Hospici v klidu. Když se bude něco dít, vím, na koho se obrátit.” 

“No, tak když se bude něco dít, tak buď přijede sestřička, nebo pohřební služba. S tím se musí počítat.” Glosuje s nadhledem sobě vlastním pan Eler. 

“Máme to lehčí v tom, že jsme věřící. Není u nás takový strach. Bereme to normálně.” Vysvětluje paní Elerová. 

“Já nad tím vůbec nepřemýšlím. Jak tu u nás byl pan farář, tak to nám taky moc pomohlo. 

Je to běh života – začátek a konec. Mně je 84 let a to už tady stejně žádné zázraky nenadělám.” 

“Pokud se někdo rozhoduje, tak ať jde do tohoto systému. Je to mnohem lepší, než ležet v nemocnici. Když se může rodina postarat, tak je lepší být doma.” Shodují se na závěr manželé Elerovi. Nezbývá než souhlasit. 

Foto: Jana Mašterová