“Myslela jsem, že mi nikdy neumřou”

Tentokrát jsem si povídala s paní Jitkou Hlouškovou. Ta Domácí hospic Vysočina poznala v roce 2022 více než by jí bylo kdy milé. V průběhu jednoho roku bohužel přišla o oba rodiče, o které pečovala doma, a hospic jí v tom pomáhal. Setkáváme se po více jak půl roce od úmrtí tatínka.

Paní Hloušková se velmi dobře zná s naší vrchní sestrou Annou Zelenou. Proto věděla, na koho se, až nastane čas, obrátit.

“Nevěřila jsem, že se mi tohle může stát, že mi odejdou oba rodiče v rozmezí 7 měsíců. Myslela jsem, že mám nesmrtelný rodiče. Že mi nikdy neumřou. Vím samozřejmě, že to patří k životu. Na druhou stranu si říkám, kdo má takové štěstí, že se mu vyplní to, co chce. Tak jako taťkovi. Může se tu trápit 10, 15 let bez toho druhýho. A taťka pak šel za mamkou za sedm měsíců. Tohle vědomí mně pomáhá.

Mamka byla pod hospicem jen 14 dní. Byla jsem s ní doma od 1. ledna. Do dubna jsem to táhla sama. Před tím byla v pohodě, ale po novém roce nastal zlom. Lehla a už nechtěla vstávat, nechtěla nic dělat. Když se mamka tak zhoršila, přemlouvala jsem taťku. Že se o ni postaráme doma s hospicem. Potom nastala hospitalizace přes noc. Tehdy mi řekla, že už do nemocnice nechce. 

Oslovila jsem Aničku, aby se na mamku podívala. Ta mi říkala už dávno, že by domácí hospicovou péči zahájila. Já jsem pořád myslela, že to zvládám sama. A největší brzdou byl taťka, který měl pocit, že se “platí na smrt.” Že to takhle nechce. Že kdyby náhodou, tak zavoláme rychlou. Ale to jsme ani já, ani mamka nechtěly. Mamka už do nemocnice nechtěla. Nikdy mi neřekla, že ji něco bolí. Ale když jí Anička viděla, tak si všimla příznaků bolesti. Respektovala jsem v tu chvíli taťku, ale s odstupem času bych hospic oslovila dřív.

Začali jsme s hospicem tedy hodně pozdě. Nevyčítám si to, ale teď bych to udělala dřív. 

Já jsem moc děkovala, že za námi chodila hlavně Anička. Bylo těžký, když nám Anička poprvé řekla, že lékař by doporučoval nasadit morfin. Já jsem se bála. Byla jsem v tomhle sobec. Dívala jsem se na sebe a ne na tu mamku. Ze začátku, než jsem si na to zvykla, tak to pro mě bylo těžký. Já jsem měla pocit, že jí ubližuju, že to nechci. 

K našim jsem se vlastně přestěhovala. Taťka by to sám nezvládal. Dělala jsem všechno, ale taťka tam se mnou byl. Když jsem potřebovala za dětma a tak.

Vůbec jsem se nebála, že bych to nezvládla. Mně to tam tak naskočilo. Že musím skončit v práci, kde mi to respektovali. Drželi mi místo. Z vedení mi pravidelně volali. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. O děti bylo postaráno, manžel fungoval. Rodině jsem pak poděkovala, že mi umožnili být s rodiči a že to fungovalo. 

Polohovací postel jsme doma nechtěli. Taťka chtěl mít mamku u sebe. Později už mamka nechtěla spát v ložnici, tak jsme ji přestěhovali do obýváku na gauč. Přes den byla s taťkou v ložnici, kde poslouchala televizi, a na noc se stěhovala do obýváku.

Poslední noc jsem s ní na tom gauči spala. Ke konci to bylo v noci špatné. Mamka byla neklidná. Nechtěla jsem hned volat Aničku, přece jen v noci. Ale kolikrát jsem už zavolat musela. Takže jsme to pořešili po telefonu, nebo přijela. Mamka byla poslední den hodně zahleněná. Taťka ji pořád chtěl posílat do nemocnice, aby jí to tam odsávali. Vůbec nechtěl slyšet, že už se asi blíží konec. Já si to taky nepřipouštěla, ale věděla jsem, že do nemocnice určitě ne. Mamka umřela kolem deváté dopoledne. Taťka šel něco vyhodit do popelnice, Anička si šla něco zapsat do papírů a mamka mi vydechla. Čekala, až tam bude se mnou sama. Když mamka umřela, tak jsem pak skoro měsíc strašně moc spala. Přišel takový klid, že se můžu natvrdo vyspat. Že už nemusím být ve střehu. 

Myslím, že u taťky byl spouštěčem stres. Pořád si to nedokázal v té hlavě srovnat. Říkala jsem mu, že by mamka umřela i v nemocnici a možná dřív. Mamka umřela a taťka pořád brečel. Začala jsem s ním mluvit, jestli nechce nějakého psychologa. Začal hubnout a kašlat. Jeli jsme proto do nemocnice. Tam mu zjistili zápal plic. Pak mu udělali bronchoskopii a zjistili, že má nádor. Ten se dal léčit pouze ozařováním. Táta ale řekl, že už nechce. Chtěl umřít. Ta mamka mu moc chyběla. “Víš na co mám největší chuť? Jít za mamkou.” Říkával mi. 

Taťka byl asi měsíc v nemocnici. “Už mě sem nikdy nevoz.” Já jsem mu vysvětlovala, že když budu moct, tak mu pomůžu. Ale že přijdou chvíle, kdy mu já už pomoct nedokážu. Najednou se v něm udál veliký zlom (protože do té doby vždy říkal, ať ho nikdy do hospice nedávám), a řekl: “Zavolej Aničce”. Tak jsem neváhala, aby si to nerozmyslel. V září ho přijali do hospice.

S taťkou to bylo jiný. Taťka si hned říkal, že ho něco bolí. Sám si hlásil, že potřebuje připíchnout. V tomhle to bylo pro mne jednodušší. Ani taťka nechtěl tu polohovací postel. Chtěl být ve své posteli. Koukat se na televizi. Já jsem na tom byla ale hůř. Bolela mne z toho záda. Taťka byl v hospici asi 2,5 měsíce. Taky bych chtěla, aby to bylo dřív. Ale čekala jsem na něj, až k tomu dojde.  

Taťka to snášel velice dobře. Poslední tři dny pospával. Ale před tím moc ne. Skoro nespal.  

Bylo na něm vidět, že mě tady nechce nechat. Pořád nemohl překročit na druhou stranu. Ten večer přišel za taťkou manžel, seděl s ním a řekl mu, že mi pomůže, že to všechno zvládneme. Dojedli jsme večeři, dcera se šla na taťku podívat a pak přišla s tím, že děda už nedýchá. A bylo to tak. Umřel v klidu a bez bolestí. Sám, jak potřeboval.

Hospic mi hodně pomohl. Ať lidi neváhají a vezmou si ty blízké domů. Vím, že spousta lidí řeší například peníze, ale v určité chvíli neznamenají vůbec nic. Hospic mi pomohl v tom, že jsem s našima mohla být do konce. Myslím, že by to zvládl každý. Každý jen nemáme tu touhu. 

Někdo si řekne, že si bere hospic, tak to je ta konečná. Ale ona to nemusí být ta úplně konečná. Kdyby mamka byla v hospici dřív, byla by ve větším klidu. 

Co mi teď pomáhá? Děti. Ty jsou můj motor. Taky, že tam jsou naši spolu. Vidím tam tu mamku, jak říká tátovi: “Jenom sedm měsíců jsi mi nechal klid ?” Ale jsou chvilky, kdy brečím. Je to strašně těžký. I já bych do hospice jednou chtěla.”