S lidmi z Hospice jsme se hodně nasmáli

O paní Ficovou, maminku paní Christianové, jsme se starali v roce 2017. Za paní Christianovou jsme se po letech vrátili, abychom si popovídali o tom, jak s odstupem času vnímá služby Domácího hospice Vysočina. 

Jak jste se o možnosti domácí hospicové péče dozvěděla?

Pracuji na onkologii v Brně, takže přístup k takovým informacím – jako, že existuje domácí hospicová péče, mám z první ruky. Nevěděla jsem však, zda funguje i nějaký domácí hospic na Vysočině. Stačilo však jen zapátrat na internetu a našla jsem informace o Domácím hospici Vysočina. 

Maminku diagnostikovali na interně v nemocnici v Novém Městě. I tam jsem viděla letáčky Domácího hospice Vysočina. V tu chvíli jsme hospic ještě nepotřebovali, ale já jsem nevěděla, jak na tom bude mamka s dýcháním (měla karcinom plic, astma, špatné srdíčko, byla diabetička – měla těch diagnoz víc), tak jsem se zajímala hlavně kvůli zapůjčení oxygenátoru. Oslovila jsem tedy hospic a jeho půjčovnu pomůcek. V tu chvíli jsme o hospicové péči ještě neuvažovali.

Proč jste se rozhodli pro domácí hospicovou péči?

Mamka nechtěla být v nemocnici. A protože znám situaci z nemocnic a moc dobře vím, že ať se snaží sebevíc, tak to holky (zdravotní sestry – pozn. red.) nemohou zvládnout tak, jako my tu péči doma. Já mám hendikepovaného chlapečka, který je přes týden ve stacionáři, v té době jsme se navíc stěhovali – bylo to hodně náročné období. Na začátku mamka potřebovala péči jen občas, když se zhoršila. Měla ataky. Nakonec jsme měli doma zdravotnických pomůcek napůjčovaných víc: postel, antidekubitní matraci, oxygenátor a vozík.

Já nejsem z onkologie zvyklá na péči o terminálně nemocné. Tito pacienti bývají většinou na internách, či v hospicové péči. My se tam zaměřujeme na léčbu, ne na dožití. V nemocnici není to soukromí. Část rodiny mě přesvědčovala, ať ji nechám převézt do nemocnice. Ale co by tam s ní udělali? Pokud by měla štěstí, byla by sama na pokoji. Holky budou lítat, napolohují párkrát za den, ten čas na krmení taky moc není. Doma jsme měli prostor se jí věnovat, i když to bylo depresivní. 

Co pro vás bylo nejtěžší?

Nejtěžší pro mě byla ta samotná péče o mamku. Jsem zvyklá pečovat o cizí, ale tam si to tak neberete. Je těžké pozorovat ta stádia postupující nemoci – zmatenost, agresivitu, kterou si pak třeba mamka vůbec nepamatovala.  Na ošetřování je to náročné. Člověk by potřeboval více sil. 7 dní v týdnu byl s mamkou po celou dobu taťka, pro kterého bylo vidět mamku odcházet opravdu velmi těžké. Já pečovala přes týden, zbylé dvě sestry o víkendu.

Je něco, co Vám při péči chybělo?

Mrzelo mě, že nebyla zajištěna nějaká spolupráce s chirurgem, či kožním lékařem. Mamince se dělal dekubit, ale transportu do nemocnice nebyla schopná, takže jsem jí ho vystřihávala sama, nebo mi pomáhaly sestřičky. Kdyby mohl přijet konkrétní odborník… Klidně bychom si zaplatili dojezd lékaře a ošetření, ale toto vůbec není možné. Jako zdravotník jsem nikdy nezažila tak rychlý nástup proleženiny. Snad z hodiny na hodinu. Během jednoho dne se z malého začervenání stal puchýř, který praskl a začal se otevírat. 

Jak dlouho byla Vaše maminka v péči?

Maminka byla v péči hodně dlouho. Tu pravou intenzivní hospicovou péči jsme potřebovali asi posledního půl roku. Ze začátku sestřičky jezdily pouze jednou týdně. Pak byly návštěvy častější, doplňovaly vše, co jsme potřebovali. 

Maminka měla infuzní dávkovač. Poprvé jsem se také osobně setkala s tím, že se infuze s léky aplikují do podkoží. 

Co vám nejvíc pomohlo?

Co pro mne bylo nejlepší? Jak člověk pečuje 24 hodin denně, dostává se trochu do sociální izolace. Takže jsem byla ráda, když z Hospice přijeli. Kolikrát jsme se hodně nasmáli. To povykládání mi vždycky dost pomohlo. Také jsme nadiktovali, co nám doma ze zdravotnického materiálu a léků chybí, a oni vše přivezli. 

Citlivě nás připravovali na samotné úmrtí.Taktně s námi rozebírali i takové otázky, jako zda máme vybranou pohřební službu. Myslím, že to je dobrá věc. I ze stránky sociální. Vyřizovali nám na mamku příspěvek na péči. Nemusela jsem nic vytelefonovávat. Sepsali jsme formulář a z hospice nám pak všechno vyřídili. Pomohli nám s úpravou maminky po smrti. Citlivý přístup se projevil například i v rámci odvozu napůjčovaných věcí po úmrtí. Věřím, že kdyby byla kapacita (personál v Hospici), tak by o služby mělo zájem mnohem víc lidí. 

Je něco, co byste chtěla dodat na závěr?

Umírání doma je důstojnější. I když se v nemocnici snaží dělat, co můžou, tak stejně je tam ten člověk sám. Zdá se mi, že délka přežití je doma delší. Rodina má prostor a čas si pár věcí vyříkat, nebo být jen tak pospolu. Myslím, že je to pro tu rodinu lepší. Chápu, že to každý nezvládne. Je velmi těžké vidět blízkého člověka chátrat.

Co dodat na konec? Ať se lidi nebojí oslovovat domácí hospic. Z mého pohledu je nejlepší, když je ten člověk co nejdéle doma. Domácí hospicová péče je po zdravotní stránce naprosto dostatečná. Chci vzkázat, aby lidé neměli strach – není to tak hrozné, aby se to doma nedalo zvládnout. Pokud rodina společně funguje, tak ji to může posílit a dát prostor se důstojně rozloučit.

Zpět na novinky

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas. Ochrana soukromí.

2020 © Domácí hospic Vysočina, o.p.s.