„Lidé z Hospice byli jako naše rodina“

V roce 2017 pečoval Domácí hospic Vysočina o pana Viléma Hoffmana – tatínka paní Aleny Mičánkové. O rok později o maminku Jitku. Jak po letech paní Mičánková a její dcera Simona vnímají péči Domácího hospice Vysočina?

“Když byli rodiče zdraví, vůbec jsem netušila, co to hospic je. Nikdy jsem se o to nezajímala. Tatínek nám zprvu svůj stav tajil. Řekl mi, že mu vysadili léky, a my jsme si mysleli, že je na tom tím pádem lépe. Až mu začalo být opravdu špatně a v nemocnici nám pak řekli, že další léčba nemá smysl.

Tatínek si moc přál být doma. Věděla jsem, že by se o taťku moje mamka úplně sama postarat nedokázala. Rodiče nikam nechtěli a ani já jako dcera bych je do nemocnice nebo ústavu dát nemohla. Před tím, než se tatínek dostal do péče Hospice, tak jsme museli několikrát volat záchranku. Bylo mu hodně zle a my jsme vůbec nevěděli, co dělat. 

O hospici se dočetla, ani nevíme kde, neteř Soňa.

Vzpomínám na první den, kdy k nám holky z Hospice přijely. Měla jsem před tou první návštěvou obavy. Ale holky se chovaly, jako by byly naše rodina. Moc ráda vzpomínám na sestřičku Helenku Noskovou, se kterou jsem se setkávala i později, na paní Zelenou a pana Zikmunda. Všichni byli fajn. Přijeli, dokázali promluvit s taťkou, s celou rodinou. Podržet nás ve všem. Zajímali se i o náš všední život a starosti, které s péčí vůbec nesouvisely. Byli jsme opravdu mile překvapeni. Když jsme viděli tu neskutečnou pomoc – mohli jsme si půjčit různé pomůcky – postel, pojízdný záchod, vozili nám plenky, podložky a jiný zdravotnický materiál. Čím se stav tatínka zhoršoval, tím víc pomáhali. Mamka je třeba v noci v jednu volala a oni přijeli. Pak odjeli a asi za dvě hodiny mamka volala znovu. Nikdy nebyli nepříjemní, naštvaní, necítili jsme takové to, že je obtěžujeme. Byla to pro nás velká psychická pomoc. Takový ten pocit bezpečí, že v tom nejste sami. Měli jsme samozřejmě obavy, ale věděli jsme, že kdykoliv zavoláme, tak nám poradí, pomůžou, nebo přijedou. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom otravovali.

Pracovníci Hospice nám všechno důkladně vysvětlili. Věděli jsme přesně, co nás čeká, co bude postupující nemoc obnášet. Na vše nás připravili.

Dostali jsme brožuru, kde bylo popsáno, jak poznat, že se blíží konec. To nám moc pomohlo. Když to pak opravdu přišlo, dokázali jsme to poznat. 

Tatínek byl v péči asi půl roku. Ke konci už jenom spal, nejedl.

Maminka to po smrti tatínka vzdala. Nechtěla se léčit, schovávala léky, nebrala je tak, jak měla. Moc se jí stýskalo. 

U mamky už jsme pak věděli, co a jak. Vůbec jsme neuvažovali, že bychom ji někam dali. Mamka si taky přála zůstat doma. Když jsme volali do Hospice, tak mamka už přesně věděla, co to znamená…  Byla v péči necelý týden. V pondělí se přijímala a v pátek zemřela. Mně v náručí. Mám to pořád před očima… Ale sestřička z Hospice mi velmi pomohla. Maminku umyla a já ji pak oblékla. 

Co mi dělalo asi největší problém, bylo přebalování. Nešlo o to, že bych se štítila, nebo něco podobného. Ale bylo mi to nepříjemné kvůli vzájemnému vztahu – že to jsou moji rodiče. Na mamce jsem ze začátku viděla, že jí to také není příjemné. Postupem času už jí to začalo být jedno. Bylo to hodně těžké. Nevím, co bychom si sami počali. Nejvýznamnější pro nás byla psychická podpora. Byli jsme moc rádi, že k nám z Hospice jezdili. 

Dokonce nám přišla od Hospice kondolence a přání na Vánoce. I po smrti rodičů se lidi z Hospice chovali moc hezky. Když jsme přijeli vše vyřídit a dořešit, chovali se mile, popovídali jsme si. Vzpomínáme na Hospic hodně často. Jakmile vím o někom, kdo řeší podobnou situaci, o Hospici mu říkám. Pro nás to byla opravdu veliká pomoc.“

Jsme moc rádi, že jsme v péči o rodiče paní Mičánkové mohli pomoci. Děkujeme za to, s jakou otevřeností nám o své zkušenosti vyprávěla. 

Zpět na novinky

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas. Ochrana soukromí.

2020 © Domácí hospic Vysočina, o.p.s.